Mých 8 stínů mateřství

Mateřství.

Je nádherné.

Je zázrak.

Je náročné.

Je sebepozvávací.

Je výzvou.

Není dovolenou.

Jsem máma. Snažím se, abych se cítila v téhle své nové roli v souladu. S tou ohromnou mateřskou láskou ale připlouvají i nové výzvy, které dokážou vytvořit pořádný mrak nad hlavou. A člověk se začne srovnávat a hodnotit a kritizovat. No, znáte to. Nad takovými temnými dny se mi občas daří roztáhnout deštník a nebo někdy i tančit v dešti. 

Následující řádky, které budete číst, jsou mé starosti a strasti mateřství, ALE NEJEN TO. Nepřišla jsem si stěžovat. (To dělám manželovi na rameni.) Snažím se nacházet řešení, třeba budou fungovat i vám a třeba taky ne a máte to jinak a to je naprosto v pořádku.

Jo a ty fotky, jsou z našeho rodinného alba…normální, neinstagramové, bez makeupu a bez filtru.

Mít dítě je opravdu zázrak. Růžové ručičky, ty malinkaté nožičky. Jeee, on si zívnul. První úsměv. Koukni, on zvedá hlavičku. Ta všechna poprvé…

Pak přejde ta nádherná vlna euforie a pomaličku na dveře klepe rutina. Vstávat 4x za noc (v tom dobrém případě), přebalit plínku, zapnout bodičko, pochovat, nakojit, uvařit, uklidit. Cvak. Nakojit, přichází táta z práce. Bim. Osm večer. Cvak jde se spát. Plínka, studené kafe a kojení nanovo.

Najednou přichází okamžiky, kdy se poznávám z nových rovin… Nějak jsem si to všechno přestavovala a snila o tom. A pak přišla realita. Přišlo období, kdy slzy tekly proudem a všechno vypadalo jako noční můra.

A pak se něco stalo. Můj syn si poprvé sám sednul. Seděl, koukal a já byla naprosto v přítomném okamžiku, nadšená, beze slov. To naše drobátko, co bylo ještě před pár měsíci uvnitř mého těla, právě teď poprvé sedí. A najednou mi to došlo. Došlo mi, že tohle je to důležité. Tohle je čistá radost. Tohle je to, proč utřít slzy z tváří. Roste mi tu před očima život! A já si dělala starosti, že nemám čas na sebe, nemám uklizeno, nestíhám, má smysl zmiňovat manželovy ponožky pohozené uprostřed obýváku?!

No, nic. Jsem sice máma, ale to neznamená, že všechno bude dokonalé. Tak, utřít slzy a jde se dál. Mám pocit, že tohle se v mateřství děje snad denně. Každá mince má dvě strany, tak se chci podělit, jak vnímám ty mé zlaťáky mateřství já.

1. Jsem mega unavená

Už několik měsíců jsem se nevyspala v kuse a ještě řadu měsíců to takto bude. Já vím, nic nového v životě matky, říkáte si. Já vím. Jen to tak píšu černé na bílém.

Uvědomuji si, že jsem našemu synkovi 24 hodin k dispozici. Miluju ho a vše, co dělám, dělám, jak nejlépe umím. Ale taky bych si potřebovala odpočinout. Měla jsem pocit, že pořád musím spěchat…rychle se vyčůrat, rychle se osprchovat…co kdyby mě potřeboval. Rychle si vypiju kafe, než se probudí. Rychle si odpočinu, než budu muset uvařit. Haaa, slyšíte ten nesmysl?!

Uf. No tak takhle jsem to vnímala a pak si uvědomila, že:

2. Nedokážu relaxovat, když není uklizeno

Mám ráda pořádek. Štěpi třeba usne a já si říkám, že mám pár minut pro sebe. Ale prostě mi to fakt nejde si sednout uprostřed toho bordelu (pardon, ale mámy mi rozumí) a začít meditovat nebo si vypít kafe. Takže to u nás dlouho vypadalo tak, že jenom co Štěpi usnul, vrhla jsem se jako divá saň, běsnila po celém domě a začala vše dávat na své místo. Lítaly plíny, hračky, nádobí a někdy i sprostá slova. Když už byla největší kalamita zažehnána a já teda natěšená na to kafe, tak…no asi je vám to jasné…budulínek se probudil. A pak mi došlo, že:

3. Nemám na sebe čas

Už asi nemá smysl špekulovat nad tím proč se toto období nazývá dovolená. Ale to nechme být. Prostě je to fakt změna. Z pozice, kdy jsem si rozmýšlela, jestli si večer pustíme s manželem film, zajdem do kina, zatančit nebo na večeři s přáteli, se teď volba smrskla na uspávání a často odpadnutí do postele už v osm večer s tím naším budulínkem. A to máme zatím jenom jednoho.

Přes den cítím, jak si na sebe vytvářím tlak, když toho chci moc stihnout. Chci si alespoň v klidu uvařit a vypít kafe. Nebo se pomalu najíst. Dobře, tak ještě dlouhá sprcha by byla taky fajn. Jeee, a masáž….ach. Vypadá to na samé JÁ, JÁ, JÁ, co? No, jasně, jak říkám, je to změna.

Jo, naklonovat se, nebo mít několik párů rukou. A nebo s tím nebojovat!

Ps: už nežehlím, to bylo šestinedělí.

4. Deptá mě, když za celý den NIC nestihnu

Některé dny (ehm vlastně upřímně týdny) to fakt vypadá tak, že snad ani nezvládnu udělat oběd. Prostě vstanem, najednou je 11 nebo 12, v ledničce nic moc a nálada asi tak jako v našem mražáku, hluboko pod bodem mrazu. Rutina vkrádající se do těch malých dnů mi dává zabrat. Na konci dne mám fakt na krajíčku a v každém koutu domku něco na uklizení/roztřízení/zpravení/… A pak jsem začala dělat dvě malé a jednu velkou věc, které mi v té zdánlivé šedi změnily pohled na situaci:

5. Vím, přeci nejlépe, co je pro mé dítě nejlepší

Kritizuju, kritizuješ, kritizujeme. Začala jsem být neskutečný hnidopich, tedy hnidopiška, haha. No, manžel by vám mohl vykládat. Ano, bylo to především na jeho hlavu. Přebaluješ moc pomalu, přebaluješ blbě, nepřebaluješ. Voda je moc studená, moc teplá, je jí málo, je jí moc. Mluvíš na něj ironicky, tohle neříkej, mluv na něj!! No co vám budu vykládat. Prostě jako máma jsem naladěná na své dítě a trávím s ním celý den a vnímám jeho potřeby intenzivněji. A pak došlo na jednu rozsvícenou žárovku v mé hlavince:

6. Partnerství dostává čočku

Co čas pro sebe, ale co teprve na manžela?! Cítím, že teď jsem hlavně máma, pak dlouho, dlouho nic a pak se mrknu na svůj prsteníček levé ruky s tím krásným prstýnkem a vzpomenu si na náš svatební den. V oku se zaleskne slza. Kouknu na toho muže, se kterým si přeji strávit svůj život, pak kouknu na hodiny a řeknu: „Promiň, lásko, dneska toho bylo hodně, kouknem na seriál?“ Souhlasí, protože koukáme na Vikingy =)

Vím, že bychom o sebe mohli pečovat více, ale schází energie i čas. A já uvnitř cítím, že se ozývá malý vykřičník. Ano, s únavou to teď lepší asi nebude…bla, bla, bla…prostě je potřeba se hýčkat a taky si nic nevyčítat, když byl prostě náročný den (ehm…tedy dny…pardon…týdny)

7. (Ne)jsem eco máma

Když jsem se připravovala na mateřství, přála jsem si, abych byla šetrná k přírodě. Fakt mě štvalo, že plínka se v přírodě rozkládá 250 let i více. A tak jsem si to všechno nastudovala a byla připravená to dělat rozhodně jinak!

A když jsme si přinesli ten malý uzlíček z porodnice, najednou mé pilně nastudované znalosti o látkových plenách, novorozeneckém skladu a eko přípravcích byly k prdu (doslova). Prostě jsem byla vůbec ráda, že zvládnu přebalit jednorázovou plenku. A děsilo mě, kolik jich je potřeba, když byly tak drahé a jsou rozložitelné. Hlavu jsem měla jak balón a na účet za drogerii bych se raději nedívala. Ale pak se to zlomilo, jen to chtělo čas, až si všechno sedlo a já zjistila, že:

8. Být či nebýt online

Na začátku jsem psala o tom důležitém momentu, kdy se Štěpánek poprvé posadil. A víte, co? Ani mě nenapadlo vzít si foťák nebo mobil. Prostě jsem tam byla. V přítomném okamžiku. S ním. Šťastná. A neměla jsem hned potřebu to sdílet se světem. Chtěla jsem si užít tuhle malou velkou událost offline.

Je tak jednoduché se srovnávat, kouknout na fotku a myslet si, že tahle máma je víc eco, montessori, štíhlejší, vědomější, v klidu… Ale ne, tak to není, ta fotka je jeden střípek a kdo ví, jaký příběh se za ní schovává.

Ano, tohle naše babičky ani mámy neřešily. A my se s tím dneska musíme vyrovnat a najít si svoji cestu ve světě, který je dneska možná víc online než offline. Ano, přiznávám, Štěpi se už párkrát fakt zbytečně bouchnul, protože v mé ruce byl mobil. A proto jsem se rozhodla, že:

Tak si říkám, že ty stíny jsou vlastně nakonec velmi užitečné. A HLAVNĚ! Hlavně mám pocit, že když mám já dosycené své potřeby, tak ty všechny stíny jsou příjemné malé mráčky na obloze, které dávají vlahý stín v teplém dni. Prostě to tak opravdu vnímám, že když jsem zdravá, pořádně vyspaná, najezená a uvolněná, tak jdou věci o 100% snadněji. A co vy? Jak to máte?